What is good sex? This question can be evaluated in multiple dimensions, the moral dimension being only one of them. My main thesis in this paper is that a criterion for good sex is whether the participants are on a par with each other. This can be understood as a moral ideal. In order to make this argument, I first explain what is meant by “sex”. This is, on the one hand, to delineate clearly which phenome-na are included in the (...) definition for the purposes of this argument. It is, on the other hand, to repel the problematic image of sex as something exclusively physical. In a second step I will address the issue of consent. Consent is, in my view, a minimal condition for the moral quality of sexual activities. It is only when consent is given by all participants that sexual activity is legitimized. Of course many related questions arise in this context, but without consent, we cannot speak of the moral quality of sexual activities at all. But why is consent so important? It is important to protect people. The protection is more successful if we take into account the attitude with which people engage with each other sexually. Sexual activities where people are on a par with each other are morally better than those where people are not. Being on par means that each participant’s desires and wishes are respected equally. I develop this thesis further by engaging with different objections. If we set out to question whether a sexual activity is morally good, we will also have to answer the question whether the participants who are engaged in this activity are on a par with each other. (shrink)

Handeln, Personsein, Menschenwürde und zahlreiche Fragen der Angewandten Ethik – das ist das weite Spektrum dieser Festschrift und auch des Denkens von Ralf Stoecker, dem sie gewidmet ist. Ganz in seinem Geiste laden die Beiträge des Bandes dazu ein, zusammen zu denken und zusammenzudenken, was – möglicherweise – zusammengehört.

Tracing different kinds of semiotic practices in boxing, in our text we provide a detailed reconstruction of the way athletes and other participants interpret each other’s actions and integrate these interpretations in their own course of motor action. Drawing on an ethnomethodological approach we argue that these interpretations should not be seen as being isolated from their contextual background. This context and the semiotic actions taking place within them mutually elaborate one another. Analyzing several video recordings and their transcripts, we (...) show how the social interaction of boxing fights consists of a “multi-layeredness of semiotic practice.” These layers of semiotic practice are complemented by what we introduce as asemiotic practices. Asemiotic practices exploit semiotic routines that are a part of boxing and attempt at weakening and overcoming the opponent during the fight thus eventually destroying his or her semiotic capacities. (shrink)

An algebra is effective if its operations are computable under some numbering. When are two numberings of an effective partial algebra equivalent? For example, the computable real numbers form an effective field and two effective numberings of the field of computable reals are equivalent if the limit operator is assumed to be computable in the numberings . To answer the question for effective algebras in general, we give a general method based on an algebraic analysis of approximations by elements of (...) a finitely generated subalgebra. Commonly, the computable elements of a topological partial algebra are derived from such a finitely generated algebra and form a countable effective partial algebra. We apply the general results about partial algebras to the recursive reals, ultrametric algebras constructed by inverse limits, and to metric algebras in general. © 2011 WILEY-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA, Weinheim. (shrink)

The unexpected death of a child is one of the most challenging losses as it fractures survivors’ sense of parenthood and other layers of identity. Given that not all the bereaved parents who have need for support respond well to available treatments and that many have little access to further intervention or follow-up over time, online interventions featuring therapeutic writing and peer support have strong potential. In this article we explore how a group of bereaved mothers experienced the process of (...) participating in an online course in therapeutic writing for the integration of grief. Our research questions were: How do parents who have lost a child experience being part of an online course in therapeutic writing? What are the perceived benefits and challenges of writing in processing their grief? We followed an existential phenomenological approach and analyzed fieldwork notes (n= 13), qualitative data from the application and assessment surveys (n= 35;n= 21), excerpts from the journals of some participants (n= 3), and email correspondence with some participants (n= 5). We categorized the results in three meaning units: (1) where does my story begin? The “both and” of their silent chaos; (2) standing on the middle line: a pregnancy that does not end; (3) closures and openings: “careful optimism” and the need for community support. Participants experienced writing as an opportunity for self-exploration regarding their identities and their emotional world, as well as a means to develop and strengthen a bond with their children. They also experienced a sense of belonging, validation, and acceptance in the online group in a way that helped them make sense of their suffering. Online writing courses could be of benefit for bereaved parents who are grieving the unexpected death of a child, but do not replace other interventions such as psychotherapy. In addition to trauma and attachment informed models of grief, identity informed models with a developmental focus might enhance the impact of both low-threshold community interventions and more intensive clinical ones. Further studies and theoretical development in the area are needed, addressing dialogical notions such as the multivoicedness of the self. (shrink)

The way we use terminology matters. There are words, ordinary and philosophical, that we should do without because they are ill-defined, ambiguous or confused. If we use them we will at best be saying little. At worst, they will make us ask the wrong questions and leave the right ones unasked. In this paper, I argue that ‘deontology’ is such a word. It is defined negatively as non-teleological or non-consequentialist, and therefore does not designate a distinct class of moral theories, (...) let alone a single one. Moreover, the question whether Kantian ethics is ‘deontological’ is likely to obscure what is distinctive and interesting about it. The word ‘deontology’ should be banished from the classroom. It may be best to abandon it altogether. (shrink)

The Supreme Court’s decision in Dobbs v. Jackson Women’s Health Organization plunged the United States into a devastating public health crisis. While we have some evidence of the deep harms that ab...

I denne artikel argumenteres der for, at døden i Phaidon primært skal forstås metaforisk, som sjælens adskillelse fra kroppen i den rene tænkning. Artiklens hovedtese er, at de fire argumenter for sjælens udødelighed, der findes i dialogen, skal læses som en fremadskridende afklaring af, hvilken væremåde sjælen har, når den isolerer sig fra kroppen, snarere end at læses bogstaveligt som beviser for, at sjælen er udødelig. Tillige argumenteres der for, at den såkaldt anden sejlads – Sokrates’ beskrivelse af, hvorledes han (...) for at forstå virkeligheden søgte tilflugt i argumenter og ideer snarere end i sanserne – skal forstås som et forsvar for en bestemt opfattelse af menneskelig frihed. Når Sokrates indfører ideerne som årsager i løbet af Phaidon, skal dette først og fremmest ses som en forklaring på, hvordan den rene tænkning kan erkende virkeligheden og derigennem kontrollere vores umiddelbare tilbøjeligheder. Det er mulighedsbetingelsen for menneskelig frihed som Platons Sokrates forstår den. Frihed skal da primært forstås som mulighed, nemlig mulighed til at handle i overensstemmelse med det, den fornuftsbestemte indsigt tilsiger en, at man skal gøre, uden hensyntagen til umiddelbare, kropsligt bestemte tilbøjeligheder, herunder tilbøjeligheden til selvopretholdelse for enhver pris. Den foreslåede læsning peger dermed på en politisk dimension af Phaidon, der ofte overses som følge af, at argumenterne for sjælens udødelighed tages for bogstaveligt. (shrink)

In the mid-1990s, there was a major neuroscientific discovery which might drastically alter sport science in general and philosophy of sport in particular. The discovery of mirror neurons by Giacomo Rizzolatti and colleagues in Parma, Italy, is a substantial contribution to understanding brains, movements, and humans. Famous neuroscientist V. S. Ramachandran believes the discovery of mirror neurons ‘will do for psychology what DNA did for biology’. Somehow mirror neurons have not received the deserved attention in the philosophy of sport, but (...) perhaps now is the time to reflect on some implications and consequences. The discovery of mirror neurons may increase our insights about our ability to learn, understand, intend, and produce skillful motor actions. In this article I will first examine what mirror neurons are and how they function in monkeys and humans. Second, I will review some objections to the so-called mirror neuron theory of action understanding, and try to reconcile some of these objections. Third, I will inquire into some implications for philosophy, which I believe are also fundamental to several topics in the philosophy of sport. I will then try to relate some of the most interesting aspects of mirror neurons to recent debates in the philosophy of sport. Finally, I will speculate on what further neuroscientific research might teach us about the nature of being a moving subject. (shrink)

En tolkning af “Sein und Zeit” (herefter SuZ) kræver en afklaring af værensspørgsmålets rolle i værket, thi holdningen hertil bestemmer vurderingen af de mange enkeltanalyser, der indgår deri. Essayets tese er, at værensspørgsmålet er bærende i hele SuZ – hvilket ikke er så indlysende, som det måske synes. En række tolkninger har søgt at vise, at værensspørgsmålet er et pseudo-spørgsmål, der bør glemmes, men at de enkelte analyser i SuZ i sig selv er interessante . Andre tolkninger går ud fra, (...) at værensspørgsmålet selv aldrig bliver stillet i SuZ, men at der kun foretages en analyse af Dasein . Derfor bliver det et mål at vise, at de to hovedopgaver i SuZ, Daseinsanalysen og destruktionen af ontologiens historie, ikke er to hinanden uafhængige momenter, der hver især skal forberede grunden ud fra hvilken værensspørgsmålet skal stilles, men derimod er selve udfoldelsen af værensspørgsmålet. (shrink)

This is a review of a volume comprising 18 of Eckart Förster’s most important essays. Written between 1987 and 2022, all of them touch upon the theme of limits of cognition. Among the issues tackled are Kant’s Opus Postumum, Goethe’s project of a scientia intuitiva or science of the intuitive understanding, the significance of §§76–77 of the third Critique for post-Kantianism, the case for Hölderlin’s authorship of the Oldest System-Programme of German Idealism, and Hegel’s early ideas on logic and phenomenology. (...) My discussion of the volume focuses on three aspects. (i) I give a brief outline of its structure and goals; (ii) I investigate some of its highlights and central themes; and (iii) I place Förster’s picture of Kant and post-Kantianism within current scholarship and confront it with an alternative interpretive option: a reading of Kant as concerned with non-contrastive limits of cognition and intelligibility. (shrink)

Předmětem studie je obecná problematika vztahu mezi obrazem a jeho referentem, resp. referentem obrazu, obrazem samým a jeho recipientem. Je-li malba principiálně intencionální v tom smyslu, že zobrazení referentu malby závisí na původci této malby a jeho přesvědčení, a je-li fotografie principiálně kauzální v tom smyslu, že se intence původce do vztahu mezi referentem a jeho snímkem promítá jen na (formální i obsahové) technologické rovině, jedná se o dva typy obrazu, předpokládající rozdílný způsob vnímání a interpretace. Je tomu tak skutečně (...) a je tomu tak nutně? Na příkladu ikony jako hraničního typu obrazu se ukazuje, že fotografie má přinejmenším potenciál dosahovat podobné úrovně psychologické iluzivnosti jako malba. Je-li tomu tak, lze snad oprávněně předpokládat, že je fotografie schopna fikčního účinku srovnatelného s fikčním účinkem malby. Cílem studie je tento předpoklad dále prozkoumat s ohledem na epistemologický rámec věci. (shrink)

Kuhn byl stoupencem tzv. „relativizovaného apriori". Apriori se nevyznačuje apodiktičností; zachovává si však stále konstitutivní funkci pro předmět poznání. Poznávající subjekty musí znát významy „paradigmatických propozic" proto, aby měli zkušenost. Zkušenost se neredukuje na vnímání. S Fleckem řečeno, pro vidění je dívání se jen nutnou, nikoli však dostatečnou podmínkou; je nadto nutné i vědět. Paradigmatické propozice se tak stávají podmínkou veškerého poznání, které je jimi „nasyceno". Různým paradigmatům respektive teoriím proto odpovídají různé zkušenosti. Paradigmata však nejsou na zkušenosti zcela nezávislá. (...) „Paradigmatické propozice" mají zkušenostní původ. Jedná se, s Poincarém řečeno, o hypotézy, které byly povzneseny do statutu principů. Jinak řečeno, role „zkušenostního vstupu" v poznání je poněkud paradoxní: vstup motivuje tu část poznání, která je na něm nezávislá a která jej podmiňuje. (shrink)

Studie se zaměřuje na problém statusu přírodních zákonů, přičemž vychází z analýzy Popperova raného díla Die beiden Grundprobleme der Erkenntnislehre, které bylo napsáno ještě před Logikou vědeckého zkoumání, avšak bylo publikováno až o téměř padesát let později. Popper je zajedno s logickými pozitivisty v tom, že z logického hlediska je možné rozhodnout o pravdivosti singulárních tvrzení o skutečnosti, nikoli však tvrzení všeobecných. Logičtí pozitivisté proto odmítají uznat přírodní zákony jako všeobecná tvrzení a označují je pouze jako souhrnné zprávy, které mohou (...) být definitivně verifikovány nebo falzifikovány. Oproti tomu Popper tvrdí, že přírodní zákony jsou všeobecná tvrzení, která lze definitivně (logicky) falzifikovat, avšak v pozitivním smyslu se mohou jen dočasně (pragmaticky) osvědčit. Popper se inspiruje tzv. konsekventním pragmatismem a označuje své vlastní řešení problému statusu přírodních zákonů jako asymetrii hodnot. (shrink)

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení posvátného textu (...) Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

This out-of-print collection in the area of the history, politics, ethics, and theory of privacy includes selections from Peter Gay, Alan Westin, Walter Benjamin, Catharine MacKinnon, Seyla Benhabib, Anita Allen, Ann Jennings, Charles Taylor, Richard Sennett, Mark Wicclair, Martha Nussbaum, and Robert Nozick.

In einem kürzlich erschienenen Artikel argumentiert Almut v. Wedelstaedt überzeugend, warum Zustimmung zwar „die Bedingung für die Legitimation von Sex“ ist (2020, 127), dass die moralische Güte von Sex aber nur dann einzuschätzen ist, wenn wir darauf achten, ob die Beteiligten der Handlung sich auf Augenhöhe begegnen. Die Idee ist: Es gibt legitime sexuelle Handlungen, die moralisch gut sind, und es gibt legitime sexuelle Handlungen, die moralisch besser sind. Hier möchte ich die Idee des besseren Sexes genauer ausloten. Während (...) v. Wedelstaedt von moralisch gelungenem Sex spricht und somit auf der Ebene der moralischen Bewertung von Sex bleibt, möchte ich die Frage danach stellen, was Sex qualitativ gut macht. Tatsächlich wird in der Zustimmungsdebatte meist davon ausgegangen, dass diese zwei Fragen wenig gemeinsam haben; ob eine sexuelle Handlung legitim ist, hat zunächst nichts damit zu tun, ob diese auch gut ist. Ich werde drei Argumente liefern, warum wir legitimen Sex und qualitativ guten Sex zusammen betrachten sollten – und es wird sich zeigen, dass die gegenwärtige philosophische und rechtstheoretische Debatte Zustimmung verkürzt diskutiert und daher alleingenommen wenig hilfreich ist, stattdessen benötigt die Zustimmungsdebatte auch eine Untersuchung von qualitativ gutem Sex. (shrink)

V knize konfrontuji běžné pojetí jazyka, podle kterého je význam záležitostí vztahu slovo-věc, se strukturalistickým pohledem, podle kterého význam nemůže existovat bez toho, aby byly výrazy určitým způsobem provázány mezi sebou. Ukazuji, že takový strukturalismus není jen věcí Ferdinanda de Saussura, ale že se vyskytuje (pod jménem holismus) i v základech (post)analytické filosofie Quina, Davidsona, Sellarse a Brandoma. Ukazuji také, že není neslučitelný s formálně-logickým přístupem k významu, jaký byl rozpracován Carnapem, Montaguem a dalšími.

V dějinách filozofie se objevilo nespočetné množství snah překonat kognitivní nedostatečnost člověka. Většinový názor zněl, že zatímco vnější smyslové poznání podléhá nejrůznějším klamům, poznání vnitřní je mnohem jistější, či dokonce neomylné. Předpokládaná znalost sebe sama je ovšem iluzorní a stala se důvodem pro vznik mnoha chybných přístupů ke skutečnosti. Kniha se skládá ze tří částí. První kapitola se zabývá introspekcí, především jejím přijetím v dějinách filozofie a odmítnutím v psychologickém behaviorismu 20. století. Druhá kapitola pojednává o iluzornosti svobody rozhodování, která (...) je způsobena řadou nevědomých mechanismů, o jejichž fungování máme zatím jen dosti matnou představu. Ve třetí kapitole jsou domýšleny důsledky kauzálního determinismu pro etiku a právo, především ve smyslu odmítnutí koncepcí morální odpovědnosti a retributivní spravedlnosti. Autor se tak pokouší dokázat, že podstatná část názorů zdravého rozumu je chybná a měla by být nahrazena sadou nových, kompatibilních s dnešní vědou. (shrink)

Ethical evaluation of deep brain stimulation as a treatment for Parkinson’s disease is complicated by results that can be described as involving changes in the patient’s identity. The risk of becoming another person following surgery is alarming for patients, caregivers and clinicians alike. It is one of the most urgent conceptual and ethical problems facing deep brain stimulation in Parkinson’s disease at this time. In our paper we take issue with this problem on two accounts. First, we elucidate what is (...) meant by “becoming another person” from a conceptual point of view. After critically discussing two broad approaches we concentrate on the notion of “individual identity” which centers on the idea of “core attitudes”. Subsequently we discuss several approaches to determine what distinguishes core attitudes from those that are more peripheral. We argue for a “foundational-function model” highlighting the importance of specific dependency relations between these attitudes. Our second aim is to comment on the possibility to empirically measure changes in individual identity and argue that many of the instruments now commonly used in selecting and monitoring DBS-patients are inappropriate for this purpose. Future research in this area is advised combining a conceptual and an empirical approach as a basis of sound ethical appraisal. (shrink)

Advanced AI systems are rapidly making their way into medical research and practice, and, arguably, it is only a matter of time before they will surpass human practitioners in terms of accuracy, reliability, and knowledge. If this is true, practitioners will have a prima facie epistemic and professional obligation to align their medical verdicts with those of advanced AI systems. However, in light of their complexity, these AI systems will often function as black boxes: the details of their contents, calculations, (...) and procedures cannot be meaningfully understood by human practitioners. When AI systems reach this level of complexity, we can also speak of black-box medicine. In this paper, we want to argue that black-box medicine conflicts with core ideals of patient-centered medicine. In particular, we claim, black-box medicine is not conducive for supporting informed decision-making based on shared information, shared deliberation, and shared mind between practitioner and patient. (shrink)

V minulém čísle časopisu Pro-Fil uveřejnil Tomáš Sobek zajímavou stať (Sobek 2015) mapující různé odpovědi na otázku, co konstituuje lidský blahobyt neboli co je pro člověka dobré. Zatímco většina kapitol má spíše deskriptivní povahu – autor představuje jednotlivé konkurenční teorie blahobytu a zdržuje se jejich hodnocení – v poslední části předkládá tezi, podle níž existuje úzký vztah mezi lidským blahobytem a autenticitou. Mým cílem v tomto krátkém příspěvku je tuto domněnku podrobněji interpretovat a poněkud zproblematizovat. Nechci tím naznačovat, že spojení (...) blahobytu a autenticity není plodné. Spíš mne zajímá, jaký je přesně vztah mezi těmito pojmy. Sobek totiž na obecné rovině říká jen tolik, že se jednotlivé teorie blahobytu musí potýkat se stejnou otázkou, totiž s otázkou autenticity, že teorie blahobytu ztělesňují různé koncepce autenticity a že diskuze mezi teoriemi blahobytu jsou zároveň spory o to, co je to autentický život. (shrink)

In this paper, we present and defend an analysis of harm that we call the Negative Influence on Well-Being Account (NIWA). We argue that NIWA has a number of significant advantages compared to its two main rivals, the Counterfactual Comparative Account (CCA) and the Causal Account (CA), and that it also helps explain why those views go wrong. In addition, we defend NIWA against a class of likely objections, and consider its implications for several questions about harm and its role (...) in normative theorizing. (shrink)

From the mid-1600s to the beginning of the eighteenth century, there were two main circles of German scholars which focused extensively on diagrammatic reasoning and representation in logic. The first circle was formed around Erhard Weigel in Jena and consists primarily of Johann Christoph Sturm and Gottfried Wilhelm Leibniz; the second circle developed around Christian Weise in Zittau, with the support of his students, particularly Samuel Grosser and Johann Christian Lange. Each of these scholars developed an original form of using (...) geometric diagrams in logic. In this paper, I will trace the historical notes of John Venn and other modern logicians back to the original works published in the Weigel and Weise circles and describe the development of using geometric figures for logical reasoning and representation in that period of time. (shrink)

A prominent objection to the counterfactual comparative account of harm is that it classifies as harmful some events that are, intuitively, mere failures to benefit. In an attempt to solve this problem, Duncan Purves has recently proposed a novel version of the counterfactual comparative account, which relies on a distinction between making upshots happen and allowing upshots to happen. In this response, we argue that Purves’s account is unsuccessful. It fails in cases where an action makes the subject occupy a (...) high well-being level though one of the available alternatives would have made it even higher. In fact, it fails even in some cases where each of the available alternatives to the action that was actually performed would have made the subject’s well-being level lower. (shrink)

This paper explores the possibility of moral conflict in Kant’s ethics. An analysis of the only explicit discussion of the topic in his published writings confirms that there is no room for genuine moral dilemmas. Conflict is limited to nonconclusive ‘grounds’ of obligation. They arise only in the sphere of ethical duty and, though defeasible, ought to be construed as the result of valid arguments an agent correctly judges to apply in the situation at hand. While it is difficult to (...) determine in theory what makes some of them stronger than others, these ‘grounds’ can account for practical residue in conflict cases and for a plausible form of agent regret. The principle that ‘ought implies can’ survives intact. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

In this paper, I investigate whether we can use a world-involving framework to model the epistemic states of non-ideal agents. The standard possible-world framework falters in this respect because of a commitment to logical omniscience. A familiar attempt to overcome this problem centers around the use of impossible worlds where the truths of logic can be false. As we shall see, if we admit impossible worlds where “anything goes” in modal space, it is easy to model extremely non-ideal agents that (...) are incapable of performing even the most elementary logical deductions. A much harder, and considerably less investigated challenge is to ensure that the resulting modal space can also be used to model moderately ideal agents that are not logically omniscient but nevertheless logically competent. Intuitively, while such agents may fail to rule out subtly impossible worlds that verify complex logical falsehoods, they are nevertheless able to rule out blatantly impossible worlds that verify obvious logical falsehoods. To model moderately ideal agents, I argue, the job is to construct a modal space that contains only possible and non-trivially impossible worlds where it is not the case that “anything goes”. But I prove that it is impossible to develop an impossible-world framework that can do this job and that satisfies certain standard conditions. Effectively, I show that attempts to model moderately ideal agents in a world-involving framework collapse to modeling either logical omniscient agents, or extremely non-ideal agents. (shrink)

There has recently been a revived interest in temporal justice among political philosophers. For example, lone mothers have, on average, 30 h less free time per week than people in couples without children. Recent work has focussed on free time as a distinct distributive good, but this paper argues that it would be a mistake for a theory of temporal justice to focus only on shares of free time. First, I argue that the concept of free time does not succeed (...) in tracking discretionary control over time. All of time is a resource, and the particular moral relevance of free time must be established otherwise. Second, hours of time differ in use value, and we cannot fully track our concerns about the allocation of time, whether free or necessary, without taking this into account. We care about free time but also about ‘quality time’. To explain this observation, I develop an account of the value of time as a resource. The value of time periods differs with the prospects for which a time period can be used, that is, what we can do and be with it. What we are allocating when we are allocating time is not just hours; it is hours of time with a certain value. Finally, I argue that a concern for the value of time is compatible with a resourcist theory of temporal justice. (shrink)

This chapter is an opinionated survey of three main views about meaning in life: objectivism, on which a component of a person’s life can contribute meaning to it even if she in no way cares about the component; pure subjectivism, on which the person’s caring about the component in some suitable way is all it takes for the component to contribute meaning to her life; and hybridism, on which whether a component of someone’s life contributes meaning to it depends both (...) on her caring about the component in some suitable way and the objective value of the component. The authors discuss various central challenges that these three views respectively face. Among other things, they provide reasons to think that the challenges for pure subjectivism are less serious than they are ordinarily taken to be, and less serious than those that confront objectivism and hybridism. (shrink)

It has long been known that the popular account of egocentric thoughts developed by David Lewis is in conflict with a natural account of communication, according to which successful communication requires the transmission of a thought content from speaker to hearer. In this paper, I discuss a number of proposed attempts to reconcile these two accounts of egocentric thought and communication. Each of them postulates two kinds of mental content, where one is egocentric, and the other is transmitted from speaker (...) to hearer in communication. I argue that Ninan’s account, which involves multi-centered contents, and Kölbel’s and Moss’s accounts, which postulate centered and uncentered proxy contents, respectively, are unsatisfactory. Therefore, I propose a two-dimensionalist account, according to which egocentric thoughts are represented by primary intensions, while the thoughts shared by speaker and hearer in cases of successful communication are represented by secondary intensions. Finally, I argue that aside from being able to reconcile Lewis’s account of egocentric thoughts with the natural account of communication, two-dimensionalism also provides the means for modeling agreement and disagreement. (shrink)